Náročný 30. duben

30. duben byl pro mě jedním z nejnáročnějších dnů za poslední dobu. Ani nevím jak, jsem se ocitl ráno na obrazovce České televize, čekal mě koncert mojí milované Beyonce Knowles a hlavně se vypínalo v Praze analogové vysílání, které ovšem šlo tak nějak úplně mimo mě.

Vystoupení v ČT

Ve středu 28. dubna mi zazvonil mobilní telefon a na druhé straně telefonu se ozvala redaktorka a moderátorka České televize Lada Kolovratová. Byl jsem zaskočen, protože jsem nevěděl, proč chce mluvit zrovna se mnou a co vlastně bude potřebovat. Situace byla taková, že náš šéfredaktor Honza Potůček jel mimo Prahu a oni potřebovali někoho, kdo by se jim vyjádřil k vypínání analogového vysílání v hlavním městě, a co to vlastně pro jeho obyvatele znamená. Tato volba tedy padla na mě.

Ve čtvrtek jsem musel vstávat před šestou hodinou. Pro člověka pracující podle běžné pracovní doby asi nic zvláštního, u mě, který je nastavený na trochu jiný režim, to byl docela problém. Protože jsem ale docela silný trémista, šel jsem do toho, abych si zkrátka dokázal, že tohle zvládnu. Česká televize navíc slíbila přistavení taxíku, takže jsem se nebránil. Byla-li by totiž doprava na mně, musel bych se přinutit vstát z postele ještě dříve, a to by rozhodně žádná slast nebyla.

Doma jsem se tedy nějakým způsobem sebral a před tři čtvrtě na sedm jsme vyrazili směr ČT. Pan řidič samozřejmě hned spustil: Tak proč si vás pozvali? A vy tomu rozumíte? Byl jsem rád, že mě přinutil hned přemýšlet, alespoň jsem si připravil své mozkové buňky na zvídavé odpovědi moderátorky. Před budovu zpravodajství jsme dorazili velmi brzo - někdy před sedmou hodinou. Praha byla v tu dobu naštěstí ještě volná. Usadil jsem se na recepci v budově zpravodajství a za chvíli pro mě dorazila slečna z produkce.

Musím přiznat, že byla velmi milá, ale moc času jsme s ní nepobyly. To píšu proto, jelikož jak jsem zjistil, neměl jsem být ve studiu sám. Pozván byl ještě jeden prodejce anténní a televizní techniky. Byl jsem rád, protože jsem nechtěl být s moderátory sám. Jak se říká, ve dvou se to přece jen lépe táhne. Abych se ale vrátil k oné slečně, bohužel nás doprovodila jen do maskérny. Ani nevím, co tu se mnou dělali, ale když jsem si uvědomil, že mi něco dělali i s obočím, raději jsem se pak na sebe do zrcadla ani nepodíval. Z maskérny si nás už odvedla opět jiná slečna směr studio, která nás ale také brzy opustila.

V zákulisí už jsem měl možnost vidět jak moderátory Helenu Šulcovou a Františka Lutonského, oba mimochodem známé také z ČRo 1 - Radiožurnálu, tak např. sporťačku Darinu Vymětalíkovou. Jaké ale pro mě bylo překvapení, když za námi přišla Lada Kolovratová a my se dozvěděli, že nás bude zpovídat ona. Pro mě osobně lepší pocit než kdyby na nás byli dva moderátoři. Před samotným vstupem s námi vše probrala, pak si ještě prostudovala svoje otázky a my byli připraveni na své vystoupení. Osobně jsem měl z celé návštěvy ČT velmi příjemný pocit. Ne proto, jaký jsem předvedl výkon, to musí posoudit každý sám, ale kvůli tomu, jak působili zaměstnanci, kteří se o nás starali. Návštěva byla zkrátka z mého pohledu velmi příjemná a nervozita z člověka tak nějak téměř spadla.

Beyonce Knowles na dosah

Stále ale bylo ráno, resp. dopoledne, a mě ještě čekala odpolední směna. Soustředit jsem se příliš nemohl, protože jsem se těšil na večer, kdy na mě čekalo vystoupení jedné z mých nejoblíbenějších zpěvaček - Beyonce Knowles, kterou si mohou mnozí pamatovat jako členku tehdejších Destiny’s Child. Ještě před pár lety by asi málokdo tipoval, že v Praze, stejně třeba jako Alicia Keys, zazpívá. Show to byla skutečně strhující, ale to bych ještě zbytečně předbíhal. Dopoledne jsem tedy tak nějak překlepal, a protože jsem chtěl být svému R’n’B miláčkovi co nejblíže, vydal jsem se na koncert zhruba v půl čtvrté odpoledne.

Vyplatilo se, dorazili jsme do fronty zhruba jako dvacátí. Do doby než se otevřela pomyslná brána O2 areny, což bylo asi o půl sedmé, se před halou vytvořily tři zhruba stejně fronty, v níž v každé bylo vždy několik set lidí - skalních fanoušků, které chtěli být svému idolu co nejblíže. Při vpuštění tygrů do objektu, jinak se lidem, kteří pak vběhli do arény, říkat nedá, nastal nekontrolovatelný chaos, který asi organizátoři nečekali. K ničemu byly v tu chvíli pomyslné zátarasy vytvořené ze sloupků a propojovacích gum. Lidé probíhaly pod nimi, jen aby se dostaly co nejblíže. Zkrátka to vypadalo, jako by se v tu chvíli hala proměnila v nějaké obchodní centrum, kde se rozdává zboží zadarmo - jen ty nákupní vozíky chyběly.

Než jsme s kamarádem sešli do suterénu, kde se pak následně vpouštělo do „kotle“, byli jsme ještě poměrně na dobré pozici, a to i přesto, že jsme se mírně zdrželi s pořadateli při pronášení foťáku. Ano, do O2 areny se s ním skutečně nesmí, ale to jste měli vidět, kolik lidí ho pak v hale mělo. Odhadem snad každý desátý člověk. Pár jedincům se podařilo dokonce propašovat i kameru. I kdyby se nám foťák propašovat nepodařilo, mrzelo by nás to, ale i tak bychom si koncert užili. Mně osobně však velmi naštvala organizace vpouštění lidí do samotného kotle, která byla dle mého názoru i všech ostatních, co měli možnost se zúčastnit, naprosto nezvládnutá.

Naprosto nezvládnutá organizace davu

Pořadatelé pouštěli lidi sice více méně organizovaně, i když se to příliš v takovém počtu lidí nedařilo, ale ve snaze vytvořit nějaký organizovaný útvar, poslali tu skupinu sem, tu tam, a když jsme vstoupili do kotle, nevěřili jsme vlastním očím - dostali jsme se doprostřed arény. Dál jsme nemohli, i kdybychom chtěli, kotel byl už téměř plný lidí a nebylo se kam hnout. Několikahodinové čekání tak bylo díky něčí neschopnosti a nezvládnutí situace rázem k ničemu. Kamarád s foťákem se samozřejmě snažil dostat ještě blíže k pódiu, ale více než o deset metrů se mu to nepodařilo.

Ještě než začal koncert mé jedné z nejoblíbenějších zpěvaček, jsem už tak měl dostatečně zkažený kulturní zážitek. Naštěstí jsem narazil na velmi příjemné slečny, se kterými jsme si během chvíle padli do noty, povídali jsme si o kariéře Beyonce, jejich písničkách atd. Tohle mi tedy trochu napravilo náladu, ale následně mi ji opět trochu zkazil Marek Ztracený, který vystoupil jako předskokan. Osobně nechápu, koho mohlo napadnout spojení tohoto zpěváka s tak výbornou zpěvačkou, jakou je právě Miss B. Samotná Beyonce nezklamala - byla prostě výborná a bezchybná a její hodnocení hodnotím ještě pozitivněji než říjnovou Aliciu Keys.

Po samotné akci už jsem byl ale totálně mrtvý - záda bolela, nohy také a měl jsem pocit, že jsem ohluchnul. Netřeba se proto čemu divit, že jsme se po koncertě chtěli vyhnout tisícovému davu, který se hrnul z O2 areny, a tak jsme místo do metra zamířili na tramvaj. Totálně již oba úplně hotoví jsme však zákonitě museli nastoupit do té špatné a místo toho, abychom jeli směr metro C, jsme mířili směr Žižkov. Tramvaj naštěstí také jela přes Želivského, kde jsme stihli jeden z posledních autobusů z denního provozu. Domů jsem pak dorazil okolo jedné hodiny noční a měl jsem již vážně dost. A že se ten den vypínalo analogové vysílání? To mi bylo v tu chvíli tak nějak úplně jedno.